Dnes a denně si stěžujeme, jak rychle ten čas letí. Nejinak tomu bude i dnes v souvislosti se vzpomínkou na náš historický postup do „Prima divizione„. Je to přesně 11 let, tedy tolik, kolik vybíhá hráčů na zelený pažit aby se o něco podobného pokusili. Ten velký sen se nám honil hlavou tři roky, než se nám splnil. Předurčovaly nás k tomu skvělé a stále lepší výsledky v krajské soutěži. Tři roky jsme okolo myšlenek souvisejících s postupem chodili jen po špičkách a báli se to slovo DIVIZE vyslovit. Na jaře 2009 jsme to už mohli vykřičet do světa. SK Stap Tratec Vilémov, z prdele s 900 obyvateli, pokořil i mnohem větší a bohatější soupeře a pouze vlastním přičiněním postoupil mezi divizní elitu ! O několik délek hřiště jsme za sebou nechali Chomutov, Žatec, Kadaň, Roudnici, Bílinu, Štětí, Litoměřice. Kolik lidí z těchto velkých aglomerací vědělo, že kdesi na konci světa existuje nějaký Vilémov ? Od června toho roku jich to vědělo podstatně víc. Tento velký úspěch ale také zavřel ústa mnoha nevěřícím, posměváčkům a závidějícím z blízkého okolí, kteří na všem, i dodnes, vždy hledají jen samá neexistující negativa a svými rypáky rýpají do všeho a do všech. Zvláště, když jim v inkognitu nahrávají některá média. Jsou to buď notoričtí kritici nebo obyčejní prosťáčci, kteří kromě kydání špíny sami nikdy ruku k dílu nepřiložili. Tihle „bezejmení„ nám tenkrát, ale ani dnes, radost nezkazí ! V souvislosti s touto postupovou bombou by teď bylo na místě, připomenout si ty, kteří to měli na svědomí pod dohledem realizačního týmu v čele s šéftrenérem Milanem Suchomelem a jeho pobočníkem Jardou Zbončákem. O zdraví pečoval a sílu do těla hráčům vháněl masér Zdeněk Maier. Polínko si rozhodně přiložili i funkcionáři, kteří na svých židlích sedí dodnes, protože jako následníci se nikdo nehlásí a zřejmě už nikdy se ani hlásit nebude. Nejsou za to totiž žádné peníze. Je to jen o lásce k tomuto sportu. Z vedení už tehdy vyčníval maják nejjasnější, manažer Libor Sklenář, který je i dnes tím největším a nenahraditelným kolečkem v soukolí. Tehdejší dík patřil i všem náročným fanouškům. Těm skalním z Fandaklubu i těm ostatním. Děkovačka by nebyla úplná, kdybychom vynechali správce areálu J. Zbončáka a jeho pracovitý tým, obsluhu kantýny z řad sálovkářů a jejich drahých poloviček. Bez peněz do hospody nelez, takže bez STAPU a TRATECU by to asi, nebo spíš určitě, taky nešlo. Na prvním místě jsme skončili se 73 body, aktivním neskutečným score 82 - 29. Na trávník v rozhodující sezoně pak vybíhali následující borečkové – Loos, Janda, Hambálek, Šmalcl, Kopřiva, Pácha, Petr Svoboda, Vlk, Goumbi, Špinka, Pavel Svoboda, T. Jágr, Jirásek, Lehrl, Buryánek, Kurel, Čuda, R. Vichterei, Hejl, Greňo, Hyka, Kotiš, J. Jágr, Hostaš a Kessler.
Dodejme ještě kuriozitu, týkající se jednoho hráče z tehdejšího úspěšného týmu. Byl nenahraditelným, přežil jako jediný těch dlouhých 11 let a je stále platným hráčem základní sestavy. Tou významnou osobností je PETR KUREL. Ten tehdy ještě přidal třešničku na postupový dort, když se stal nejlepším střelcem všech soutěží, včetně I. Ligy, Severočeského kraje atd. a sice s 25 brankami.
Dnes nám nezbývá, než si ten sen nechat znova snít. Nikde není psáno, že se ta radost nemůže do Vilémova vrátit.
Za Fandaklub zavzpomínal a o postupu znovu sní - Petr Horák.